„Kačí, vzbuď se zlato! Je deset!" Tenhle něžný hlas mě dostával z postele každý den. Bylo jedno, jestli se blížila světová pohroma, doma u Nývltovích jste mohli vyspávat nanejvýše do deseti hodin dopoledních, protože paní domácnosti od svazku manželského zavedla pravidlo nejdéle do deseti. Daniela totiž vždycky říkala, že člověk, který prospí celý den, prospí zároveň kus života. Zatím co já si už od devíti ráno četla, Rosín stále spokojeně ňuňal pod svou duchnou ve vedlejším pokoji. Sluneční paprsky prosvítaly skrze záclonu do pokoje a nabíjely ho teplem a pozitivní energií. V ten moment si to člověk neuvědomí, ale samo Slunce nás pobízí k úsměvu a dává nám palivo do dalších dní. Takhle jsem to momentálně cítila.

Celý text naleznete na serveru (http://blogr.cz/) zde.