„Kruci!" Z plna hrdla jsem lamentovala mezi tím, co jsem horlivě šlapala do pedálů. Bylo totiž půl osmé a já měla do vesnice dobrou půl hodinu cesty před sebou. Co se dalo dělat? Když holky chtěly hrát plážový volejbal a já se samozřejmě musela zapojit. K tomu všemu sebou Petra přitáhla nějaký sedmnáctiletý kluky a obhajovala se, že ve více lidech se to lépe táhne. Nepatřila jsem zrovna k lidem, kteří by vyhledávali barvitější společnost a nové známosti. Preferovala jsem pomalejší seznamování, podle kterého se teprve ukáže, jestli si s cizincem padneme do oka. Takže když mě Vendy spárovala s chlapcem jménem Marek, málem jsem vyskočila z kůže. Což jsem očekávala. Co mě ale překvapilo, byla jeho přátelskost a uvážlivost. Hned po pár setech jsme si padli do oka a jakmile jedno z děvčat prohlásilo, že je tak akorát čas na pauzu, zmizeli jsme ostatním z dohledu. Celé odpoledne jsme proklábosili o všem možném. Čas plynul natolik neúprosně, že když jsem se zadívala na mobil, vytratila se mi okamžitě barva z obličeje. Sedm! Sakra. Svižně jsem vstala, připravená k odchodu, ale chlapecká dlaň, obemknutá okolo mého zápěstí, mi můj záměr zmařila.

Celý text naleznete na serveru (http://blogr.cz/) zde.