Opar meduňky a heřmánku se líně rozplýval po místnosti a svou vůní přebíjel aroma vycházejícího z cigaretového kouře nasáklých závěsů. Pár okvětních lístků pokojně plulo po hladině v šálku, sem tam se odrazilo od porcelánových stěn a nevyzpytatelně pokračovalo ve svém objevování dalších zákoutí části čajového servisu. Přísahám bohu, že ještě mi dnes někdo naservíruje tuhle kombinaci bylinek pod nos, začnu věřit na osudové předměty. A právě dnes se zdálo, že takovým měl být lektvar z těchto léčivek. Nezúčastněně jsem do dlaní objala křehkou nádobku a přiblížila ji ke rtům. Nějak jsem si stále nedokázala v hlavě urovnat, co že se to dnes rozhodlo překopat celý můj život naruby. Čaj jazyku lahodil jako nic podobného. Svou specifickou chutí dokázal přehlušit veškeré bouřlivé myšlenkové pochody, křičící uvnitř mého těla.
Archiv pro měsíc: Červen 2018
„Teď si vezměte tuto pilulku a na týden se nesmíte ničím nechat vyprovokovat. I když momentálně nic necítíte, vaše tělo prodělalo silný šok. Větší námaha by vám mohla uškodit.“
„Jak moc?“
Hloučky oparu líně proplouvaly prostornou koupelnou, a jakmile se dotkly chladné okenní tabule, v okamžiku se scvrkávaly do neposedných kapiček. Z bezpečného úkrytu horké vany s vodou jsem je se zájmem pozorovala, jak si hrají při cestě ke spodnímu rámu okna na honěnou a zanechávají za sebou mokré cestičky. Ani jsem nevěděla proč, ale cosi tak obyčejného mě náramně uklidňovalo. Ne nadarmo se říká, že voda očišťuje a v tuto chvíli jsem cítila, jak se veškerý nahromaděný stres z mého těla vpíjí do omlazující lázně. Zhluboka jsem se nadechla a potopila se pod hladinu. Do uší se mi vlil zvuk tepu vlastního srdce, jak se snažilo rozvádět po těle životadárný kyslík. Nehybně jsem se vznášela v prostoru, který se často přirovnává ke stavu nenarozeného batolete v děloze matky.
Měla jsem zvláštní sen. Stála jsem uprostřed prázdné místnosti. Žádná okna ani dveře. Zdi ze studeného kamene, na kterém se tu a tam objevovaly černo hnědé prasklinky a skvrnky. Samota křičela do ticha a snažila se jej přehlušit. V uších jsem jasně a zřetelně slyšela tlukot rozbouřeného srdce, které mi div nevyskočilo z hrudi. Skličující pocit mne poutal na místě neviditelnými okovy, které jsem cítila okolo zápěstí a kotníků, jak se mi pevně tiskly k pokožce. Chtěla jsem promluvit, ale hlas mi uvízl v hrdle a ani po úpěnlivém snažení z něj nechtěl odejít. Těsný, chladný a tak prázdný prostor působil jako kvalitní hnojivo pro sazenici strachu, zakořeněnou kdesi v útrobách mého srdce. Úzkostlivě jsem semknula prsty a zároveň jsem se snažila schoulit do paží, co se mi obtočily okolo ramen. Aspoň krapet bezpečí jsem chtěla cítit, i když se mé tělo nekontrolovatelně chvělo. Nevím čím, ale celá má podstata řvala tichým hlasem, jak moc dobře znala celý tento výjev. Nostalgická vůně kovu otřásala každou buňkou v mém systému, dráždíce je rozpoutala bolestivou reakci v hlavě, kde se nervy snažily prorazit skrze silnou stěnu lebky. Tupý a bolestivý hluk drásal stěny bubínků, až jsem si musela dlaněmi zakrýt uši. Jenže nevycházel zvenčí, nýbrž zevnitř. Svět se dal do pohybu tak rychle, až mne mdloby srazily na kolena. Kloubky pěstí jsem nejdříve bušila na temeni, a pak jsem se v pravidelných úderech po celé ploše hlavy tloukla, ve snaze přehlušit ten příšerný rachot. Jako by toho nebylo v tu chvíli dost, projel mnou spalující chlad. Na zádech mi přistál čísi chladný pohled. Intenzivně si prohlížel mou osobu. Pocitově jsem si dokonce i myslela, že si pomyslným fixem kreslí přerušované čáry na místech, kudy by bylo nejjednodušší prorazit skalpel a protáhnout skrze prořízlou kůži duši, aby jí vzápětí mohl rozsápat na kusy. Tak hrůzostrašný pohled to byl. Četl si ve mně jako v otevřené knize, která je až příliš nudná na to, aby její příběh dostál svého konce. Pomalu jsem se otočila směrem, odkud nevraživost vycházela. Jenže než jsem stihla pořádně zahlédnout To, co mě trýznilo, jsem se probudila.
„Hej Rafi, copak? Voláš nějak brzo? Myslela jsem, že zavoláš až zítra? Ještě všechno nemám zařízený, tak na tebe nemám moc času. Copak? Stalo se něco? Daniela a Petr ti dělají těžkosti?“
„Ne, ne, ne vůbec. Měli jsme menší polízanici, protože ti dva všechno na ní vybalili, až když jsem přijel, takže proběhlo menší drama.“
„Ježiš marja. Nejdřív mi půl roku zatloukali, že se začala pomalu probouzet a teď tohle. Jak to zvládla? Nemám raději přijet a promluvit si s ní sama?“
„Ester, Ester. Prosím tě teď zpomal a pořádně poslouchej. Je to hodně důležité.“
„Bože, proč zníš tak naléhavě? Tak co se stalo? Vymkla se kontrole, nebo co-!“
„Sakra poslouchej mě! Vzhledem k tomu, že neměla absolutní tušení, co se děje, jsem přistoupil k razantnějšímu kroku a přivedl ji už dneska.“
„Cože!“
„Buď chvilku zticha a nech mě domluvit, je to kurva důležitý, nemáme moc času!“
Na druhé straně linky se rozhostilo ticho. Po krátké pauze a tichém vzdechnutí se opět ozval hlas mladé ženy, se kterou Rafael telefonoval.
„Povídej.“
„Zkrátka, přijeli jsme a já jí vyprávěl o Luně a o Protektorech no a…“
„A?“
Vlahý noční vánek si pohrával s prameny mých vlasů, něžně je zamotával a česal do roztodivných tvarů. Pak seskočil a pokračoval dále směrem k obloze, kde rozháněl beránky z obláčků, ozářené paprsky úplňku. A přesně tím samým směrem, kam větřík zamířil, jsem se dívala i já a v úchvatu tajila dech. Zvuk skřípění železných kol na trati doprovázený bujarým tónem píšťalky všem v okolí oznamoval odjezd vlaku ze stanice a se zvětšující se vzdáleností i nevycvičené uši dokázaly zaslechnout typický šramot lokomotivy. Avšak navzdory pár krokům od vagónu, kde jsem stála a mohla jsem vše perfektně slyšet, se okolo mne rozprostřelo úplné ticho. Pohledem jsem zkoumala krajinu, která se přede mnou rozprostřela, hned jak jsme vystoupili. Za sebou jsem cítila Rafaelovu přítomnost, dokonce jsem se i musela na něj ohlédnout a jediným pohledem sdělit mé značné rozčarování. Chápavě pokynul hlavou, pln škodolibého uspokojení tvarovaného do úsměvu, který dozajista rozdával častěji, než ředitelské důtky.
Chvíli jsem seděla na posteli a nepřítomně zírala do prázdného místa na stěně. Chtěla jsem přemýšlet. Chtěla jsem do čehokoliv dloubat a přijít všemu na kloub, ale před sebou jsem viděla akorát černo. Ani jedna jediná bludná myšlenka se mi v tu chvíli hlavou nemihotala. Ani jediná emoce se mnou necloumala. Cítila jsem akorát apatii a tak nějak prázdnotu. Ještě jsem zřejmě nepřišla k sobě, proto jsem jen tak existovala a nad ničím neuvažovala. Pravda, ani polovina věcí, co mi v tu chvíli řekli, se ještě zcela nedotkla mého rozumu, proto jsem neměla tušení, o čem jsme to vlastně dole mluvili.
Nevěřícně jsem hleděla na onu osobu přede mnou a snažila se zpracovat ten fakt, že je muž. Ne že bych měla něco proti transgenderové identifikaci a vyrovnávání se s vlastní identitou. Každý má právo si žít svůj život po svém. Navíc jsem nikdy nijak nerozlišovala, jestli je člověk charakterově cennější, pakliže je heterosexuální, nebo tak něco. Jen mě zaskočilo, jak přirozeně vypadá. Pravda, když se jeden pozorněji zadíval oné „ženě“ do obličeje, mohl by najít určité jemné nesrovnalosti, co se pohlaví týče. Například hrubější linie brady, ostřejší lícní kosti, tenké, trochu ochuzené rty, hustší obočí a nakonec Adamovo jablko. Pak celková konstrukce těla se zdála robustnější a mohutnější, než je u běžných žen zvykem, ale to je asi tak vše. Ty „mužské“ rysy jaksi zmizely pod vhodně zvoleným oblečením a hlavně pod přikrývkou z „ženské“ tóniny hlasu.
„Kruci!“
Z plna hrdla jsem lamentovala mezi tím, co jsem horlivě šlapala do pedálů. Bylo totiž půl osmé a já měla do vesnice dobrou půl hodinu cesty před sebou. Co se dalo dělat? Když holky chtěly hrát plážový volejbal a já se samozřejmě musela zapojit. K tomu všemu sebou Petra přitáhla nějaký sedmnáctiletý kluky a obhajovala se, že ve více lidech se to lépe táhne. Nepatřila jsem zrovna k lidem, kteří by vyhledávali barvitější společnost a nové známosti. Preferovala jsem pomalejší seznamování, podle kterého se teprve ukáže, jestli si s cizincem padneme do oka. Takže když mě Vendy spárovala s chlapcem jménem Marek, málem jsem vyskočila z kůže. Což jsem očekávala. Co mě ale překvapilo, byla jeho přátelskost a uvážlivost. Hned po pár setech jsme si padli do oka a jakmile jedno z děvčat prohlásilo, že je tak akorát čas na pauzu, zmizeli jsme ostatním z dohledu. Celé odpoledne jsme proklábosili o všem možném. Čas plynul natolik neúprosně, že když jsem se zadívala na mobil, vytratila se mi okamžitě barva z obličeje. Sedm! Sakra. Svižně jsem vstala, připravená k odchodu, ale chlapecká dlaň, obemknutá okolo mého zápěstí, mi můj záměr zmařila.
„Kačí, vzbuď se zlato! Je deset!“
Tenhle něžný hlas mě dostával z postele každý den. Bylo jedno, jestli se blížila světová pohroma, doma u Nývltovích jste mohli vyspávat nanejvýše do deseti hodin dopoledních, protože paní domácnosti od svazku manželského zavedla pravidlo nejdéle do deseti. Daniela totiž vždycky říkala, že člověk, který prospí celý den, prospí zároveň kus života. Zatím co já si už od devíti ráno četla, Rosín stále spokojeně ňuňal pod svou duchnou ve vedlejším pokoji.
Sluneční paprsky prosvítaly skrze záclonu do pokoje a nabíjely ho teplem a pozitivní energií. V ten moment si to člověk neuvědomí, ale samo Slunce nás pobízí k úsměvu a dává nám palivo do dalších dní. Takhle jsem to momentálně cítila.
