Vlahý noční vánek si pohrával s prameny mých vlasů, něžně je zamotával a česal do roztodivných tvarů. Pak seskočil a pokračoval dále směrem k obloze, kde rozháněl beránky z obláčků, ozářené paprsky úplňku. A přesně tím samým směrem, kam větřík zamířil, jsem se dívala i já a v úchvatu tajila dech. Zvuk skřípění železných kol na trati doprovázený bujarým tónem píšťalky všem v okolí oznamoval odjezd vlaku ze stanice a se zvětšující se vzdáleností i nevycvičené uši dokázaly zaslechnout typický šramot lokomotivy. Avšak navzdory pár krokům od vagónu, kde jsem stála a mohla jsem vše perfektně slyšet, se okolo mne rozprostřelo úplné ticho. Pohledem jsem zkoumala krajinu, která se přede mnou rozprostřela, hned jak jsme vystoupili. Za sebou jsem cítila Rafaelovu přítomnost, dokonce jsem se i musela na něj ohlédnout a jediným pohledem sdělit mé značné rozčarování. Chápavě pokynul hlavou, pln škodolibého uspokojení tvarovaného do úsměvu, který dozajista rozdával častěji, než ředitelské důtky.

Celý text naleznete na serveru (http://blogr.cz/) zde.